»

Jarní koncert s K. J. Erbenem

Program

Pod taktovkou Radka Šalši orchestr zahraje Dvořákovu Českou suitu a symfonickou báseň Polednice, dále zazní Fibichův melodram Vodník. V průběhu posledních dnů došlo ke změně v obsazení. Nemoci se nevyhýbají nikomu a bohužel se nevyhly ani panu Jiřímu Klemovi. Omluvil se, že je mu to líto, avšak ze zdravotních důvodů nemůže přijet. Došlo tudíž ke změně recitátora, ale pan Filip Sychra bude jistě rovnocennou náhradou.

Česká suita poprvé zazněla 16. 5. 1879 v Praze v rámci koncertu Spolku českých žurnalistů za řízení dirigenta A. Čecha. O rok později Českou suitu dirigoval v Praze sám Dvořák, a to na dobročinném koncertu ve prospěch stavby Národního divadla. Skladba se skládá z pěti částí. První, označená jako Preludio (Pastorale), tvoří jakýsi lyrický úvod k následujícím větám. Druhá věta je poetickou stylizací polky, třetí je inspirována dalším lidovým tancem, sousedskou. Čtvrtá věta, označená jako Romanza, je nádherným lyrickým nokturnem. Závěrečný furiant suitu efektně zakončuje nejen svým živým výrazem, ale i mohutnějším nástrojovým obsazením. Česká suita představuje jedno z nejcharakterističtějších děl svého tvůrce.

Karel Jaromír Erben byl historik, právník, archivář, spisovatel, básník, překladatel a sběratel českých lidových písní a pohádek. Nejvíce však proslul sbírkou Kytice z pověstí národních (1853, zkráceně jen Kytice), která vyšla podruhé roku 1861, a to v rozšířené verzi (s oddílem příležitostných písní) s názvem Kytice z básní K. J. Erbena. Sbírka oslovila mnohé umělce k dalšímu zpracování, mj. připomeňme hru Jiřího Suchého s hudbou Ferdinanda Havlíka, kterou můžeme najít na repertoáru mnoha českých divadel, či skvělý film F. A. Brabce.

Balady Karla Jaromíra Erbena Antonína Dvořáka silně oslovily. Během svého pobytu v Americe si dokonce do náčrtníku poznamenal konkrétní hudební motivy, nakonec je ale nevyužil. Neustále se vracející myšlenky na Erbenovu Kytici počátkem roku 1896 vyústily v záměr zhudebnit několik balad formou symfonické básně. Dvořák si ze sbírky vybral balady Vodník, Polednice, Zlatý kolovrat a Holoubek. První tři symfonické básně vyšly roku 1896 v nakladatelství Simrock. Z Dvořákovy korespondence je patrné, jak silně autor lpěl na kladném přijetí symfonických básní a jak zároveň zdůrazňoval původ své inspirace. V souvislosti s vydáním děl tiskem napsal Dvořák nakladateli: „Milý pane Simrocku! Prosím, abyste mi zodpověděl toto: Proč je vynechána věta, v níž stojí: ‚Poetický obsah přiložené skladby byl vybrán ze sbírky českých básní Blumenstrauss, česky Kytice, od K. J. Erbena atd. V českém textu to je, proč tedy také ne německy a anglicky? Zde u nás zná a ví každý, že básníkem je Erben. Tím spíše se to tedy musí také uvést i v německém textu.“

Zdeněk Fibich byl současníkem Antonína Dvořáka. Hudbu studoval nejen v Praze, ale i v různých evropských městech. Od r. 1871 žil trvale v Praze, kde byl druhým dirigentem a sbormistrem Prozatímního divadla, sbormistrem pravoslavného chrámu a ke konci života dramaturgem Národního divadla. Jeho význam spočívá především v oborech symfonické básně, melodramu a opery. Melodram vznikl v 18. století. Je to scénický nebo koncertní útvar spojující herecký přednes dramatického textu s hudebním doprovodem. Autorem prvních melodramů byl J. J. Rousseau (domníval se, že francouzština není vhodná ke zpěvu) a na jeho koncepci navázal Jiří Antonín Benda. Na konci 19. století se pak o rozvoj tohoto žánru postaral právě Zdeněk Fibich.