»

Jarní koncert s K. J. Erbenem

Program

Pod tak­tov­kou Rad­ka Šal­ši orchestr zahra­je Dvo­řá­ko­vu Čes­kou sui­tu a sym­fo­nic­kou báseň Poled­ni­ce, dále zazní Fibi­chův melod­ram Vod­ník. V prů­bě­hu posled­ních dnů došlo ke změ­ně v obsa­ze­ní. Nemo­ci se nevy­hý­ba­jí niko­mu a bohu­žel se nevy­h­ly ani panu Jiří­mu Kle­mo­vi. Omlu­vil se, že je mu to líto, avšak ze zdra­vot­ních důvo­dů nemů­že při­jet. Došlo tudíž ke změ­ně reci­tá­to­ra, ale pan Filip Sych­ra bude jis­tě rov­no­cen­nou náhra­dou.

Čes­ká sui­ta popr­vé zazně­la 16. 5. 1879 v Pra­ze v rám­ci kon­cer­tu Spol­ku čes­kých žur­na­lis­tů za říze­ní diri­gen­ta A. Čecha. O rok poz­dě­ji Čes­kou sui­tu diri­go­val v Pra­ze sám Dvo­řák, a to na dob­ro­čin­ném kon­cer­tu ve pro­spěch stav­by Národ­ní­ho diva­dla. Sklad­ba se sklá­dá z pěti čás­tí. Prv­ní, ozna­če­ná jako Pre­lu­dio (Pas­to­ra­le), tvo­ří jaký­si lyric­ký úvod k násle­du­jí­cím větám. Dru­há věta je poe­tic­kou sty­li­za­cí pol­ky, tře­tí je inspi­ro­vá­na dal­ším lido­vým tan­cem, sou­sed­skou. Čtvr­tá věta, ozna­če­ná jako Roman­za, je nád­her­ným lyric­kým nok­tur­nem. Závě­reč­ný furi­ant sui­tu efekt­ně zakon­ču­je nejen svým živým výra­zem, ale i mohut­něj­ším nástro­jo­vým obsa­ze­ním. Čes­ká sui­ta před­sta­vu­je jed­no z nej­cha­rak­te­ris­tič­těj­ších děl své­ho tvůr­ce.

Karel Jaro­mír Erben byl his­to­rik, práv­ník, archi­vář, spi­so­va­tel, bás­ník, pře­kla­da­tel a sbě­ra­tel čes­kých lido­vých pís­ní a pohá­dek. Nej­ví­ce však pro­slul sbír­kou Kyti­ce z pověs­tí národ­ních (1853, zkrá­ce­ně jen Kyti­ce), kte­rá vyšla podru­hé roku 1861, a to v roz­ší­ře­né ver­zi (s oddí­lem pří­le­ži­tost­ných pís­ní) s názvem Kyti­ce z bás­ní K. J. Erbe­na. Sbír­ka oslo­vi­la mno­hé uměl­ce k dal­ší­mu zpra­co­vá­ní, mj. při­po­meň­me hru Jiří­ho Suché­ho s hud­bou Fer­di­nan­da Havlí­ka, kte­rou může­me najít na reper­toá­ru mno­ha čes­kých diva­del, či skvě­lý film F. A. Brab­ce.

Bala­dy Kar­la Jaro­mí­ra Erbe­na Anto­ní­na Dvo­řá­ka sil­ně oslo­vi­ly. Během své­ho poby­tu v Ame­ri­ce si dokon­ce do náčrt­ní­ku pozna­me­nal kon­krét­ní hudeb­ní moti­vy, nako­nec je ale nevy­u­žil. Neu­stá­le se vra­ce­jí­cí myš­len­ky na Erbe­no­vu Kyti­ci počát­kem roku 1896 vyús­ti­ly v záměr zhu­deb­nit něko­lik balad for­mou sym­fo­nic­ké bás­ně. Dvo­řák si ze sbír­ky vybral bala­dy Vod­ník, Poled­ni­ce, Zla­tý kolo­vrat a Holou­bek. Prv­ní tři sym­fo­nic­ké bás­ně vyšly roku 1896 v nakla­da­tel­ství Simrock. Z Dvo­řá­ko­vy kore­spon­den­ce je patr­né, jak sil­ně autor lpěl na klad­ném při­je­tí sym­fo­nic­kých bás­ní a jak záro­veň zdů­raz­ňo­val původ své inspi­ra­ce. V sou­vis­los­ti s vydá­ním děl tis­kem napsal Dvo­řák nakla­da­te­li: „Milý pane Simroc­ku! Pro­sím, abys­te mi zod­po­vě­děl toto: Proč je vyne­chá­na věta, v níž sto­jí: ‚Poe­tic­ký obsah při­lo­že­né sklad­by byl vybrán ze sbír­ky čes­kých bás­ní Blu­men­strauss, čes­ky Kyti­ce, od K. J. Erbe­na atd. V čes­kém tex­tu to je, proč tedy také ne němec­ky a ang­lic­ky? Zde u nás zná a ví kaž­dý, že bás­ní­kem je Erben. Tím spí­še se to tedy musí také uvést i v němec­kém tex­tu.“

Zde­něk Fibich byl sou­čas­ní­kem Anto­ní­na Dvo­řá­ka. Hud­bu stu­do­val nejen v Pra­ze, ale i v růz­ných evrop­ských měs­tech. Od r. 1871 žil trva­le v Pra­ze, kde byl dru­hým diri­gen­tem a sbor­mis­trem Pro­za­tím­ní­ho diva­dla, sbor­mis­trem pra­voslav­né­ho chrá­mu a ke kon­ci živo­ta dra­ma­tur­gem Národ­ní­ho diva­dla. Jeho význam spo­čí­vá pře­de­vším v obo­rech sym­fo­nic­ké bás­ně, melod­ra­mu a ope­ry. Melod­ram vzni­kl v 18. sto­le­tí. Je to scé­nic­ký nebo kon­cert­ní útvar spo­ju­jí­cí herec­ký před­nes dra­ma­tic­ké­ho tex­tu s hudeb­ním dopro­vo­dem. Auto­rem prv­ních melod­ra­mů byl J. J. Rous­seau (domní­val se, že fran­couz­šti­na není vhod­ná ke zpě­vu) a na jeho kon­cep­ci navá­zal Jiří Anto­nín Ben­da. Na kon­ci 19. sto­le­tí se pak o roz­voj toho­to žán­ru posta­ral prá­vě Zde­něk Fibich.